Poklady z cest
Proč jsem si tak zamilovala Sofii a Emilii? Vydejte se do portugalského městečka Viana do Castelo a poznejte na vlastní oči, jak lze probudit starý dům a jak to vypadá, když se najdou dva, co chtějí dělat to, co nikdy nedělali.
Miluji překvapení na cestách. Na té do Santiaga de Compostela jich byl několik. Každý den nám vlastně nabídl nějaké. Někdy negativní, to, když jsem zjistila, že město Guarda je jak v Portugalsku, tak ve Španělsku a my byly samozřejmě v tom druhém, než jsem zarezervovala ubytování. Většina jich však byla opravdu milým dárkem dne. Nečekaná, nádherná kavárna v koloniálním stylu mezi vesnicemi, bar na konci města přímo u pláže se skvělými drinky a výhledem na západ slunce nebo po 10 km putování v dešti a bez snídaně bistro s avokádovým toustem. Ale i obyčejná pračka se sušičkou na chodbě naší ubytovny.
Napsala bych, stačí se dívat a být otevřený. Albert Einstein prý řekl, že existují dva způsoby, jak žít život. Ten první je myslet si, že nic není zázrak. Ten druhý je myslet si, že všechno je zázrak. Jsem pro druhou verzi, vyplácí se mi.
Jedna věc mi však utkvěla v paměti víc než ty ostatní. Stejně jako na předchozím „caminu“ to bylo ubytování a setkání s jeho majiteli. Kde budeme spát jsem řešila vždy jen den dopředu, chtěly jsme volnost v tom, kam až do jdeme a kde se zdržíme. Dona Emilia guest v malebném městečku Viana do Castelo vypadal podle bookingu velmi sympaticky. Vím, že fotky někdy klamou, ale také jak těžké je vyfotit interiér, nicméně jsem měla dobrý pocit, že to bude stát za to. Stálo. Předčilo mé očekávání. Starobylý dům přímo v historickém centru působil zvenku relativně nenápadně a krom obrovského tabulkového okna nedával tušit, jaký poklad skrývá. Nádherné schodiště se otvíralo přes několik pater až do ateliérového okna ve střeše. Stropy vysoké až do nebes. Pohodlné postele s měkoučkými dekami a monogramem DE. Prostorné pokoje i celý dům velmi citlivě doplňoval vintage nábytek ze 60. let. Společná jídelna se starobylým pultem s malými zásuvkami, které ukrývaly další překvapení. Očíslované byly podle pokojů a ráno nás v nich čekala snídaně. Stejně báječný byl nápad na „Honesty bar“. V překladu něco jako bar upřímnosti, který tu mají v každém pokoji. In vino veritas, chce se mi dodat. Samozřejmě jsme si lahev koupily a upíjely už během masáže nohou, která se stala naším denním rituálem po dosažení cíle. Zmínila jsem soukromou galerii? Ano, i tu tady mají. Obrazy a umělecká díla volně rozmístěná po celém domě jsou od místních umělců a na prodej. Nemít jen batohy, nevím, nevím, jak by to dopadlo…
Nabízela se otázka, a byla také položena, kdo jsou majitelé, jak toto báječné místo vybudovali?
Jmenují se Sofia a Remi a dům si pronajali těsně „před covidem“. První měsíce se prý obávali už jen samotného zazvonění hosta u dveří. Ani jeden neměl s hotelnictvím zkušenosti, za to moc dobře oba věděli, co se jim při cestování líbí. A to se rozhodli přichystat těm, kteří se u nich ubytují. Kromě již popsaných krás domu a pokojů je právě jejich přístup to, co mě oslovilo. Mám to stejně. Moc dobře si na svých cestách všímám maličkých drobností, které oddělují ubytování od pobytu snů. Radost, vstřícnost a láska k tomu /i z toho/, co dělají je tu cítit. Kromě báječného ubytování a bohaté snídaně vám zde doporučí nejbližší pláž /my v říjnu fakt nevyužily/, schovanou rybářskou restauraci /chobotnici neměli, ale boží krevety mi to vynahradily/ a domluví taxi na vyhlídku s kostelíkem nad městem /když máte v plánu ujít 300 km, šetříte, kde můžete/. Prostě 10 z 10.
Sofia a Remi si našli čas také na mé 3 zvídavé otázky:
Proč to děláte? Sofia: miluji lidi, jsem people's person (tohle je báječný anglický termín, čeština na něj překlad nemá, prostě člověk, který potřebuje lidi, že by opak samotáře). Naše práce nám dává příležitost poznat lidi z celého světa a navazovat nová přátelství. Tím mám na mysli, že se seznámíme tady v Dona Emilia, ale tím to často nekončí. Mohu hrdě říct, že máme přátele po celém světě. Znovu se k nám vrací, ale také často zvou nás na návštěvu do svých domovů a rodných měst. Naše práce je pro nás radost. My to takto prostě milujeme.
Co nejraději posloucháš? Sofia: Já jsem v hudbě velký eklektik, ale pokud musím jednu skladbu vybrat, tak Roads od Portishead. Rami: I fall in love too easily, ve verzi od Cheta Bakera.
Nejmilejší město? Sofia: Navštívila jsem několik zemí, ale je nemožné vybrat jednu, protože miluji poznávat nové kultury, jídlo i hudbu. Moje oblíbené město, to by mohla být můj další cíl.